Indonésie (Den 10–14)

Poslední etapa našeho putování po Indonésii se odehrála na ostrově Lombok. Chrámy jsem už viděl, sopky taky, takže teď konečně nadešel čas na pořádné pláže jako z nějaké pohádky. Navíc jsme si tu pronajali menší vilku s bazénem v oblasti Kuty, která nám sloužila jako základna pro objevování ostrova a samozřejmě i pro práci, takže se to celé zvládalo o dost snáze.

Hned první den jsem nalákal kolegu na jednu z vyhlášených pláží, ale to ještě netušil, že můj skrytý plán zahrnuje i přilehlý kopec Merese Hill, kam vede menší trečík. Nakonec ale ani nebrblal, protože výhledy odtamtud jsou doslova dechberoucí. Za odměnu nás pak čekal zasloužený chill na pláži a večer samozřejmě dobré jídlo a posezení.

Další den jsme osedlali půjčený skútr a vyrazili na pořádnou Tour de Beaches, abychom prozkoumali ty nejlepší pláže v širším okolí. A musím uznat, že jsou naprosto báječné. Já rozhodně nejsem typ člověka, co by dokázal celý den proležet na písku, ale tady to vážně stálo za to. Hlavně jsme nezůstali na jednom místě, ale sjeli jsme rovnou čtyři různé pláže. Následující den jsme si pak udělali trochu strašidelnější výlet do netopýří jeskyně, kde visely desítky tisíc netopýrů. Na vstup jsme vyfasovali helmu a masku: tu masku především z toho důvodu, že to uvnitř kvůli netopýřímu trusu neskutečně smrdělo.

Po jeskyni jsem na mapě našel jedno úchvatné místo přímo u pobřeží, které vypadalo jako vystřižené z Islandu. Jenže nastal menší problém. Trochu jsme podcenili palivo a v naprosté pustině nám začal docházet benzín. Ručička už byla tak nízko, že to začínalo být docela nepříjemné. Jediná benzínka na mapě byla asi 4 kilometry od nás, tak jsme k ní honem vyrazili. Dorazíme na místo a tam nikde nic. Respektive po bližším prozkoumání vidíme malou budku a u ní holčičku s několika petkami. Což je, jak jsme pochopili, zdejší regulérní čerpací stanice. Takže nám zhruba desetiletá slečna nalila z plastové lahve dva litry benzínu, dali jsme jí v přepočtu 20 tisíc rupií a mohlo se frčet dál k pobřeží.

To místo se jmenuje Pantai Semeti a vážně vypadá jako ze scény ze Hry o trůny. Divoké skály, o které se tříští obří vlny. Samozřejmě mi to nedalo a šplhal jsem po útesech pro co nejlepší fotku, takže mě jedna vlna spláchla a solidně ohodila. Bylo to sice mírně nebezpečné, ale bez toho správného adrenalinu by to pro mě ani nešlo.

Večer po návratu nás čekala večeře. Šli jsme do restaurace hned vedle našeho ubytování a já si zničehonic uvědomil, že jsem kvůli záloze na klíče nechal občanku na recepci vilky, kde už v tuhle hodinu nikdo nebyl. Zmínil jsem se o tom místnímu číšníkovi a ten pro mě byl tak neuvěřitelně zlatý, že pro ni někam odběhl, sehnal klíče a pas mi donesl až ke stolu. Tak dostal na indonéské poměry víc než pěkné dýško a tahle asijská jízda byla úspěšně u konce.