Indonésie – květen 2026 (Den 5–7)

Během své pracovní návštěvy Indonésie jsem dostal chuť zažít i trochu opravdového dobrodružství. Rozhodl jsem se proto nechat kolegu na Bali, nasednout na letadlo a přeletět na sousední ostrov Jáva, kde mě čekal intenzivní víkendový trek přes dvě vyhlášené místní sopky.

Takže hurá na Grab, což je místní obdoba Boltu, a směr letiště. Můj vnitrostátní let měl psaný odlet ve 14:55 a přílet taky ve 14:55. Chvíli jsem si říkal, že jsou tu aerolinky opravdu neuvěřitelně efektivní a létají rychlostí zvuku! :D Ale zázrak se nekonal, dělala to jen ta jedna hodina časového posunu, kterou má Jáva oproti Bali k dobru. Po příletu následoval rychlý přesun na hotel, kam jsem dorazil kolem 16:00. Krásný čas, říkáte si? No, mělo to háček. Vstávat jsem musel téhož dne ve 23:00 v noci. Trek totiž začíná extrémně brzy, abychom stihli východ slunce přímo na vrcholku sopky. A jako správný IT freelancer jsem před odjezdem musel ještě o půlnoci z hotelu nasadit novou verzi projektu do produkce. Žádný med.

V noci mě vyzvedl džíp a jelo se pod sopku Bromo. Můj řidič, se kterým jsem pak strávil celou cestu, byl naprostý střelec. Většinu času strávil v protisměru a předjížděl i tam, kde nebylo vidět na krok. Doteď se upřímně divím, že nás v jednom kuse dovezl do cíle a já to přežil bez úhony. Samotný noční výstup na Bromo byl ale velmi příjemný a ten výhled stál za každou vteřinu strachu v autě.

Po prohlídce několika okolních míst na Jávě mě čekal úmorný pětihodinový přejezd k další sopce Ijen. Scénář se opakoval. Příjezd na hotel kolem 16:00, rychlá povinná zdravotní prohlídka, bez které vás na sopku nepustí, a v noci zase nanovo do akce. Tentokrát to ale mělo grády. Hned na začátku jsme všichni vyfasovali plynové masky kvůli toxickým sirným výparům, což celému výstupu dodalo silně postapokalyptický nádech. Takže jsme si to s maskou na obličeji a čelovkou na hlavě pěkně štrádovali temnotou vzhůru. Nahoře bylo i přes noční hodiny příjemné teplo, tak jsme si dali čaj a vyčkali na východ slunce.

Pro fyzicky slabší jedince tu měli místní vtipný byznys. Celou cestu nahoru do kopce pokřikovali Lamborghini nebo Ferrari. Ve skutečnosti to ale byla jen taková dřevěná kárka na dvou kolech, do které posadili turistu a jeden až dva místňáci ji lidskou silou tlačili do toho brutálního králu nahoru. Klobouk dolů, ti chlapíci musí mít neskutečnou fyzičku!

Po sestupu mě čekal odvoz do přístavu, trajekt zpátky na Bali a následně úmorný, více než čtyřhodinový přesun autem do vnitrozemí do centrálního Ubudu, kde měla pokračovat moje další pracovní etapa. Cesta autem sice byla nekonečná, ale naštěstí se mnou sdílely auto dvě sympatické mladé slečny, takže s příjemnou konverzací ta cesta utíkala o dost lépe.